Život

Životopisná data

(26.9.1911 – 4.5.1993)

 Sestra Marie Eliška Pretschnerová, křestním jménem Anna, se narodila jako dcera lesníka dne 26. září 1911 v Nových Zámcích v Čechách, dřívější okres Městec Králové. Vyrůstala se čtyřmi sourozenci v láskyplném prostředí uprostřed lesů. Po celý život jí zůstala láska ke stromům, k zeleni, k volné přírodě. Proto také neznala prostřednost, směřovala vždy výš, a to bez ohledu na obtíže cesty.

Anička, jak ji doma nazývali, vystudovala s výborným prospěchem Učitelský ústav Kongregace Školských sester OSF (Ordinis sancti Francisci) v Chrudimi. Jak píše ve svých vzpomínkách, bránila se studiu na této škole z obavy, že by se tam „musela pořád modlit“. Již za studia však zatoužila dát se plně Bohu v řeholním zasvěcení. Byla přijata do kandidatury Kongregace v Praze – Břevnově, kde bylo v této době sídlo generální správy. Zde složila sestra Eliška – toto jméno dostala jako řeholní jméno při obláčce – 13. srpna 1932 řeholní sliby. Od této chvíle žila své povolání jako členka školské františkánské Kongregace příkladně věrně v plném darování se Bohu a službou svému řeholnímu společenství. Své vzdělání doplnila maturitou na Dívčím reálném gymnáziu Kongregace v Praze a byla přijata ke studiu fyziky a matematiky na Univerzitu Karlovu v Praze. K ukončení studia jí chyběla pouze poslední závěrečná zkouška, když byly všechny vysoké školy z nařízení německé vlády uzavřeny. Sestra Eliška konala potom různé práce podle toho, jaké poslání od svých představených dostávala. S radostí přijala také úkol vyučovat náboženství na školách v okrajových částech Prahy, jako byly Lysolaje, Šárka a další, kde kněží vděčně přijímali tuto pomoc.

Studium na vysoké škole mohla sestra Eliška ukončit až po po válce v r. 1945. Vyučovala potom matematiku a fyziku na Gymnáziu Kongregace v Praze – Vinohradech až do jeho zrušení v r. 1948. V této době byla pověřena také důležitým úkolem ve vlastním řeholním společenství jako magistra početné skupiny novicek. V následujících těžkých letech, především při soustřeďování sester, jejich internaci a dalších tvrdých likvidačních opatřeních komunistické vlády, byla sestra Eliška pro všechny sestry příkladem svou prostou a neokázalou statečností. Byla vždy tam, kde byla situace nejtěžší. Otevřené srdce, citlivý přístup, pohotovost pustit se do neobtížnější práce byly velkou podporou vyšším představeným a všem sestrám dodávaly pocit bezpečí. Stejně tak tomu bylo i v době politického uvolnění v letech 1967 až 1969, kdy nedbala varovných hlasů k potřebné opatrnosti a s malou skupinou odvážných pracovníků stála v první linii boje, kde se nikdo nemohl šetřit, nemohl ukrýt.

Hodnota života, i sebe více skrytého, ale ponořeného do Boha, vyzařuje světlo a je pro druhé zárukou a jistotou o správnosti cesty. Sestra Eliška se v roce 1969 dostala na zvláštní povolení do Říma, do sídla generální správy, rovněž tak na mimořádnou generální kapitulu v témže roce do Merana, kam byla vyslána ještě s dalšími delegátkami provincie. V závěru dalšího roku byla na řádné generální kapitule zvolena generální představenou celé Kongregace. Sestry z ostatních provincií, i když sestru Elišku většinou neznaly, vycítily osobnost. Ve funkci generální představené zůstala sestra Eliška po opětovném zvolení až do roku 1983, kdy se vrací zpět do vlasti. Zde umírá 4. května 1993 v Charitním domově v Hoješíně. Je pohřbena na hřbitově ve Slatiňanech.

JAK JSME JI ZNALY

V srdcích sester Kongregace zůstává mnoho vzpomínek na sestru Elišku. Mnohé žily v její blízkosti a pracovaly s ní, ostatní se s ní setkávaly jako s provinciální, později generální představenou. V posledních letech života to byla skromná trpitelka, vděčná za každou službu.

Vidíme mladou sestru Elišku v době studií, vidíme ji  jako učitelku na Gymnáziu na Vinohradech, a jako magistru novicek, jako představenou komunity. Tvář vždy laskavá, pokojná, svědectví plného odevzdání se Bohu a službě. Byla služebnicí a vzorem chudoby, příkladem zachovávání řeholní kázně. Dobře se žilo s touto sestrou, jejíž pouhá přítomnost byla povzbuzením a radostí. Náhodně objevená, pečlivě skrývaná askeze poodhalila jeden ze zdrojů její vnitřní síly a pravdivosti. Po svém jmenování představenou komunity v Gymnáziu v Praze předstoupila před sestry se slovy: „Sestry, přišla jsem vám sloužit.“ A sloužila. Toto nové pojetí, anebo lépe řečeno správné uskutečňování úřadu představené bylo tak objevné, tak františkánsky pravdivé, že přítomné sestry nikdy nezapomněly na tento okamžik. Sestra, která bydlela v místnosti vedle sestry Elišky, nemohla pochopit, jak si tato sestra mohla najít při svém velkém pracovním zatížení čas pro každou sestru – vždyť jich bylo v komunitě čtyřicet. Na zaklepání se ozvalo vždycky milé a radostné „dál“. Potom mnohdy dlouhé chvíle rozhovorů v klidu,  v  pohodě.  A za chvíli další a další ťukání na dveře s radostnou výzvou ke vstupu. V komunitě vznikaly nové vztahy, vztahy služby, podílení se na autoritě, vztahy svobody v závislosti, jak po letech definoval slib poslušnosti Druhý vatikánský koncil v Dekretu Perfectae caritatis.

Rok 1948 a následující léta byly doby úzkostí, obav, politických a samozřejmě náboženských represí. Sestra Eliška, (bylo to již po uzavření Gymnázia a ostatních škol Kongregace) se právě vracela ze spořitelny, kde odevzdala poslední splátku půjčky na stavbu nové budovy Gymnázia. V budově ji očekávali představitelé nové státní moci a vyzvali ji, aby jim ihned odevzdala všechny klíče od budovy, protože vlastníkem je nyní stát. Sestra Eliška klidně předala klíče. Věděla, že přišel čas vydávat svědectví. Odchází se sestrami do kaple a tam zpívají chvalozpěv „Te Deum laudamus …“. Následovalo zabrání a vystěhování všech budov Kongregace, kde byla školská a výchovná činnost. Již před tím bylo sestrám zakázáno jakkoliv veřejně působit. Sestra Eliška odchází do mateřince v Praze-Břevnově a pomáhá při různých pracích v domě.

Přichází rok 1950, soustředění a internace všech řeholníků a řeholnic. V dubnu to byla náhlá noční akce vůči mužským řeholím, v září přišly na řadu ženské kongregace. V našem případě byly nejdříve svezeny sestry z mateřince, potom sestry z ostatních zařízení kromě ústavů pro mentálně postižené a domovy důchodců. V nemocnicích sestry prozatím ještě zůstaly.

Autobus odváží sestry daleko, do opuštěného, desítky let neobývaného kláštera minoritů v Krnově. Sestra Eliška jako představená komunity z mateřince bere na sebe ochotně řešení nově vzniklé situace, kterou pokládá pro františkánky v daných okolnostech za nejlepší. Jak bydlet a žít v budově, kterou řidič autobusu, když marně hledal v městě udanou adresu, označil jako neobyvatelnou budovu? Sestra Eliška však hned prohlásila, že je to dobrý domov a dala se radostně do práce. Když se pořádně zametly široké chodby s dřevěnou prohnilou podlahou, bylo to podle ní docela pěkné. Že v noci běhaly mezi sestrami uloženými na chodbách malé myšky, vyděšené nezvyklým pohybem v domě? Vždyť jsou to také Boží tvorové a svatý František by s nimi a za ně jistě velebil Boha. Když se místnosti pořádně vydrhly, vyvětrala se letitá plíseň a vše se trochu zařídilo nejnutnějším nábytkem, nesla se již z klidných srdcí sester denně k Bohu společná modlitba chval a díků. Byl to již klášter, denně byla v kostele sloužena mše svatá a místní kněz s radostí přijal duchovní péči o novou komunitu. Byla zde také „Hra na radost“, kterou sestra Eliška hrála se sestrami celou bytostí. Mají se přece dobře, jsou spolu, všechno by mohlo být mnohem horší. Bůh je miluje a posílá jim i dobré lidi, kteří přinášejí jídlo a další nutné věci.

Bylo však třeba pracovat, aby si společenství vydělávalo na denní chléb. Několik sester pomáhalo v místní nemocnici, další byly žádány do ústavů pro mentálně postižené děti a mládež. Primář nemocnice v Podbořanech žádal o sestry pro jejich nemocnici. Sestry jsou z internace postupně uvolňovány. Sestra Eliška byla poslána s menší skupinou sester do Podbořan. Nikdo se nedivil, že malá okresní nemocnice se v krátké době stala vzorem v čistotě, pořádku a vzorné péči o pacienty. Práce sester v nemocnicích byla však pouze dočasná, jejich služba byla přes všeobecnou oblibu pokládána za ideologicky škodlivou. Sestry tedy musely z Podbořan odejít a byly rozeslány do různých ústavů. Sestra Eliška odchází do Budeniček u Slaného, kde je ústav pro mentálně postižená děvčata. Stará se o děvčata, učí je pracovat, chodí s nimi do zahrady a na pole, kde čekaly dlouhé řady cukrovky na jednocení a podzimní sklizeň. Po roce je sestra Eliška povolána do Slatiňan, do míst, kde sestry Kongregace začínaly žít již po roce 1888. Je zde představenou komunity, tehdy velmi početné, v domě je kolem 70 sester. Kromě administrativní práce, ke které je ustanovena, pomáhá u mentálně postižených dětí. Všechny ji milovaly, i když mnohé nedovedly její jméno ani vyslovit. Pracuje také v zahradě. Obnovuje výsadbu stromů v malém parku před domem, zakládá na prázdném pozemku ovocný sad. Ohání se krumpáčem a lopatou, vždy radostně, s chutí a úsměvem jde v čele sester na nařízené brigády v okolí obce. Bylo třeba jít brzy ráno, ještě před čtvrtou hodinou, aby přišly včas zpět k ranní modlitbě a na mši svatou. Potom nastoupily na svou vlastní pracovní směnu.

Nadřízeným úřadům se však větší soustředění sester zdálo nebezpečné, bylo třeba zesílit dohled, a to pokud možno nenápadně. Byli proto na určitá klíčová pracoviště přijímáni civilní pracovníci. Měli být ostražití a pravidelně hlásit i náznak eventuelní politické diverze anebo zvýšené náboženské aktivity v klášteře, tedy v ústavě. Sestry toto vše věděly, ale pod vedením sestry Elišky pracovaly klidně dál, vůči novým pracovníkům se chovaly prostě, zdvořile, bez odporu jim předávaly své funkce. Výsledek? Nepřátelský postoj se pomalu měnil, spolupráce byla vzorná, i když ne vždy ihned a přirozeně s výjimkami.

V roce 1954 je sestra Eliška jmenována provinciální představenou. Je to nejvyšší funkce v provincii, nová etapa života. Nyní slouží celé provincii, všem sestrám, povede je v době opravdu těžké jako pravá služebnice a laskavá, moudrá matka.

Ústav ve Slatiňanech se stal pro ústavy tohoto typu a především pro nově zakládané ústavy vzorovým zařízením. Bylo třeba zařadit do služeb v sociální oblasti sestry, které ještě zůstávaly v internačních táborech a chodily do práce na pole, do továren anebo na lesní práce. Tyto sestry však potřebovaly praxi, odborné zaškolení. Byly tedy posílány do Slatiňan, kde viděly jak příkladnou péči o mentálně postižené svěřence, tak zároveň kulturní úroveň života celého zařízení. Setkávaly se zde rovněž se sestrou Eliškou, která, jak již bylo řečeno, změnila úřad představené, tedy i provinciální představené, v radostnou službu sestrám. Dovedla pro sebe najít tu nejobtížnější práci, dělala ji s chutí a radostně, vytvářela ovzduší pokoje. Dávala a pomáhala, obracela v dobré to, co bylo zamýšleno jako zlé. Byla to nová cesta a sestra Eliška ji pro ty, které viděly a chápaly, ozařovala svým příkladem.

Česká katolická charita, která měla za úkol vést přesnou evidenci sester a dbát na plnění všech opatření a příkazů Ministerstva kultury, nebránila zpočátku občasnému setkávání sester, naopak je podporovala k organizování odborné přípravy a zkvalitnění práce sester v ústavech. Sestry využívaly této možnosti a obohacování.

Vedení ústavů sociální péče převzal v r. 1960 stát prostřednictvím okresních a krajských úřadů. Sestry ihned pocítily, že proces jejich likvidace bude postupovat rychleji. Dorost již od r. 1950 přijímat nesměly, na minimum byly omezeny kontakty mezi generální správou v zahraničí i sestrami v jiných státech. Sestry, které dovršily důchodový věk, musely ihned odejít ze zaměstnání i z komunity, kde jako nepracující nesměly žít, a to i v případech, kde budova byla vlastnictvím sester. Kam měly tedy odejít sestry, které celý svůj život dávaly druhým v obětavé službě? Bylo třeba hledat a budovat pro ně domov. Sestra Eliška tedy hledala. Chodila, jezdila, bezúspěšně klepala na dveře příslušných úřadů, pokorně čekala na vyřízení žádosti. Většinou byla zamítavá anebo spojená s podmínkami, pro staré a nemocné sestry nepřijatelnými. Odpovědné orgány nechtěly a také někde nesměly ani slyšet o tom, že by v jejich městě nebo obci mohly žít řádové sestry. Nakonec se podařilo koupit polorozbořený zámeček v Hoješíně u Seče. Můžeme říci, že doslova vlastníma rukama, přirozeně kromě řemeslným prací, se podařilo sestře Elišce spolu se sestrami ze Slatiňan vybudovat aspoň trochu přijatelné obydlí pro sestry. Provincie těžce sháněla finanční prostředky, sestry totiž dostávaly v době, kdy ústavy byly řízeny Charitou, pouze vestiář, tedy nepatrný plat, jakýsi „příspěvek na oblečení“. Největší péči při budování domova věnovala sestra Eliška úpravě kaple. Moderně, ale prostě a vkusně řešený sakrální prostor obdivoval každý. Již v roce 1959 mohly první sestry přijet na Hoješín, do jednoduchého, po mnoha stránkách málo vyhovujícího obydlí, ale byl to domov a sestry zde byly šťastné. Když vše bylo již hotovo, byly sestry povinné nabídnout přebudovaný objekt státu jako dar, protože jako společenství nesměly nic vlastnit.

DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL

Rok 1960 a další léta byly začátkem velkých změn a úkolů pro celou Církev a tím samozřejmě pro řády a kongregace.

Sestra Eliška je provinciální představenou, generální správa Kongregace sídlí v Římě. Osobní kontakty s generální představenou a její radou nejsou možné, korespondence je zdlouhavá a přísně kontrolovaná. Sestra Eliška i v těchto podmínkách pozorně sleduje všechna jednání Koncilu, s rizikem obstarává a získává překlady koncilních dokumentů. Získané materiály sestry rozepisují a posílají do všech komunit provincie i dalším kongregacím. Jak radostná, jak tvůrčí byla tato doba! Všechny sestry žily s Církví v tomto období hledání cest a nového svědectví Církve jako Radosti a Naděje. 

V komunitách jednotlivě i společně sestry četly, studovaly a ukládaly do svých srdcí všechno to, o čem Otcové Koncilu rozhodovali. Konečně dostaly do rukou očekávaný Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života. Zde již byly jasně vytyčeny úkony pro všechny řeholní instituty: Návrhy na nové konstituce, návrat ke kořenům, k charismatu zakladatele, přizpůsobení současnému životu. Sestra Eliška se ihned dala do práce. Obstarávala potřebné materiály, aby se každá sestra mohla svobodně vyjádřit k otázkám, které všem sestrám Kongregace zasílala generální správa. Jak krásné jsou vzpomínky na společná jednání komunit, kdy každá sestra svobodně přicházela se svým názorem a zároveň svobodně s úctou respektovala názory druhých. Sestra Eliška hledá cestu ke kořenům, jde do Grazu, odkud přišly první sestry. Hledá v diecézních archivech potřebnou korespondenci a zápisy. Archivy však neexistují, byly bez evidencí rozvezeny na různá místa. Sestra Eliška se nevzdává. Za pomoci přátel konečně nachází ve sklepě v zámečku v Zámrsku zaprášené, plísní pokryté fascikly, ve kterých jsou všechny záznamy o počátcích Kongregace v naší zemi.

SEKRETARIÁT ŘEHOLNÍCH SPOLEČNOSTÍ

Přechodné období politického uvolnění bylo pro Církev u nás jakýmsi nadechnutím a nabráním sil. Kromě nepřímo daného povolení k přijímání dorostu zdála se situace vhodná také ke splnění požadavku Dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života: k ustanovení Konference vyšších řeholních představených. Jak začít? Biskupové a představení řádů byli ve vězení nebo v internaci. Bůh však pomáhá vždy a všude. Po šestnácti letech vězení se vrací P. Jan Bárta OFM. V tvrdých podmínkách, kterými prošel nezlomen, promyslil, jak žít řeholní život v situacích, kdy všechny vnější struktury jsou zničeny. Necelé dva roky stačily, aby lidé zapálení láskou, stateční a odvážní, dokázali obdivuhodné dílo. P. Bárta našel spřízněnou duši v sestře Elišce, jako teologa získal P. Ambrože Svatoše, tehdejšího provinciála dominikánů, a další pomocníky z řad druhých řádů. Společně zakládají Sekretariát řeholních společností. Tím bylo dosaženo poměrně pevné jednoty při snaze o osvobození od tvrdého státního dohledu a svévolného postupu státu v záležitostech Církve. Sestra Eliška se starala o získávání potřebných informací, se sestrami ve Slatiňanech je rozmnožovala a rozesílala dál. Z dnešního pohledu bylo vše konané nedokonale, primitivní metodou a bylo velmi náročné na čas. A přece to byly doby velké radosti, doby růstu a dospívání ve víře, projevy opravdové lásky a věrnosti Církvi. Lidé se poznávali, podporovali se navzájem, přestávali se bát. Pro řeholnice, které byly dlouho záměrně drženy v izolaci, byl tu náhle přístup k úplným pokladům.

Velkou práci vykonal Sekretariát ŘS při uskutečňování liturgické reformy. Pod vedením P. Bárty a P. Svatoše sestavovaly a rozmnožovaly sestry ve Slatiňanech texty pro lekcionář, pro zpěvy mezi čteními. Další sestra hudebnice obstarávala hudební doprovod. Znamenalo to pracovat na těchto úkolech převážně v noci, protože práce v zaměstnání musela být v každém případě vykonána vzorně. Byl to vlastně jediný druh apoštolátu, který sestry mohly vykonávat. Sestra Eliška bděla nad kvalitou služeb, nad radostným svědectvím života a hlavně šla sama vstříc osobním příkladem.

Sestra Eliška pomáhala radou i finančně při úpravách chrámových interiérů podle směrnic liturgické reformy. Sestry jezdily zpívat do okolních i vzdálenějších kostelů, aby pomohly věřícím snadněji přijmout pro ně nové a ne vždy dobře chápané změny v liturgii. Stejně tomu bylo i při úpravě breviáře, aby se sestry mohly modlit společně s Církví. To už byla doba tzv. Normalizace a všechny tiskoviny, které se objevily bez povolení k tisku, byly závažným přestupkem a jejich autoři a ti, kdo se na tisku a jejich rozšiřování podíleli, byli tvrdě potrestáni.

Mnozí z řad kléru a řeholníků nabádali při těchto akcích k opatrnosti. Co když se všechno vrátí do starých kolejí, Církev bude na tom ještě hůře. Měli pravdu, protože doba normalizace po r. 1969 tvrdě ukončila slibný vývoj. Nebylo však již možno plně umlčet tak statečné bojovníky, mezi které sestra Eliška bezesporu patřila. Sekretariát řeholních společností byl samozřejmě zakázán. Důsledky byly tvrdé: Zjišťování jmen organizátorů Sekretariátu, jména spolupracovníků, jejich adresy atd. Sestra Eliška bere na sebe hlavní vinu, neřekne jména, mlčí. Je to doba vydávání svědectví, doba skrytého hrdinství. Sekretariát sice neexistuje, ale věci již nelze vrátit zpět. Také sestry se změnily, kongregace o sobě vědí, spolupráci již není možno ohrozit. Některé řády a kongregace začínají odvážně přijímat dorost, v první řadě jsou to františkáni a naše Kongregace v Čechách i na Slovensku.

Sestra Eliška končí v r. 1969 období své služby jako provinciální představená a odchází do domova pro staré a nemocné sestry, tedy Charitního domova pro řeholnice v Cetechovicích u Kroměříže. Tam bylo také nutno dokončit úpravy objektu, aby zde sestry mohly žít modlitbou a dávat samy sebe za Církev, za dobro Kongregace.

GENERÁLNÍ PŘEDSTAVENÁ

Sestra Eliška žije v Cetechovicích, zná pouze sestry České a Slovenské provincie a několik sester německé národnosti, které mohly po r. 1947 odjet do Říma. V létě 1969 je svolána mimořádná generální kapitula Kongregace do Merána v Itálii. To ještě doznívá příznivější politické klima, takže všechny volené delegátky z České a Slovenské provincie dostávají povolení kapituly se účastnit. Sešly se zde sestry ze všech provincií, neznaly se , komunikace prostřednictvím překladatelek byla pomalá a nedostatečná. Přesto našly sestry společnou řeč, řeč lásky. Sestra Eliška se zde stala pro všechny objevem. Překvapila šíří rozhledu, moudrostí a zároveň skromností. Není divu, že v příštím roce byla na řádné generální kapitule v Římě zvolena generální představenou Kongregace. Domů se již nevrátila, zůstala s povolením našich úřadů v Římě. Z řečí znala sestra Eliška pouze rodný jazyk a obstojně německy. Sestra z komunistické země, kterou skoro nikdo nezná, je generální představenou mezinárodní Kongregace? Je to možné? Vždyť mnohé sestry z druhého konce světa ani nevědí, kde je její rodná země. Nejvyšší úřad v Kongregaci dostává v osobě sestry Elišky opět nový obsah: službu. Intenzívně se učí italsky a anglicky, k úžasu všech pracuje na zahradě, v domě a s úsměvem odmítá námitky, že se to na „madre generale“ nehodí. Se slzami v očích vzpomínají ještě dnes mnohé sestry z USA na dopis, který brzy po zvolení zaslala sestra Eliška představeným jejich provincií. Prosila v něm, aby jí do Říma poslaly fotografie všech sester, aby je poznala, až k nim přijde na návštěvu. Každé sestře osobně psala k svátku i k jubileu. Milovala Církev, milovala sestry, žila i jako generální představená příkladně chudě, jako pravá františkánka. Navázala kontakty s představenými Nepomucena a pomohla jim velkoryse ve finanční tísni. Když viděla, že seminaristé v Nepomucenu vnitřně trpí odloučeností od vlasti a že pocit vykořenění je u některých velmi silný, vždyť vyhlídky na návrat do vlasti neexistovaly, rozhodla se jim pomoci. Požádala tedy, aby mohli přijíždět do komunity sester na Monte Porzio poblíž Říma. Zde bylo několik sester české národnosti, mluvilo se většinou česky. Sestra Eliška organizovala pro seminaristy akce jako česání oliv, sklizeň ovoce, pomoc na zahradě. Práce nebyla podstatná, šlo o to, že zde byl domov, česká jídla, písničky atd. I na klinice, jejíž budova patřila Kongregaci, se našla lékařská pomoc v čas naléhavé potřeby.

Osobnost sestry Elišky přerostla brzy rámec neznámé sestry z Československa. Byla vybrána jako členky byra pro řízení práce na novém znění Řehole III. regulovaného řádu sv. Františka za středoevropské a východoevropské země. Byla aktivní při schůzích a jednáních Unie vyšších řeholních představených. V budově generalátu poskytovala ubytování sestrám studentkám z afrických misijních kongregací. Rovněž místní farnost mohla při větších akcích kdykoliv použít prostory generalátu.

Kongregaci řídila sestra Eliška moudře, s pokorou a oddaností. Proto byla opětovně zvolena za generální představenou i na další šestileté období. Předtím šla však křížovou cestou ve vlasti, kam se musela dostavit k potvrzení žádosti o prodloužení pobytu v Itálii. Povolení k návratu však státní orgány i přes opakované žádosti a intervence sester ze zahraničí stále odkládaly. Jak píše sestra Eliška ve svých vzpomínkách, byla ihned po svém příletu do Prahy odvezena z letiště do smutně proslulé budovy v Bartolomějské ulici, kde byla šest hodin vyslýchána. Výslechy pokračovaly, přibývaly hodiny ponižujícího čekání před úřadovnami Ministerstva kultury na slibované povolení k návratu do funkce generální představené do Říma. Celých čtrnáct měsíců trvalo toto napětí, až nakonec byla během jednoho dne cesta povolena. To když oznámil svůj příjezd do Prahy významný vatikánský státní úředník.

Sestra Eliška se během doby svého úřadu starala, aby práce na nových konstitucích Kongregace pokračovala v zastoupení všech provincií, aby bylo za spoluúčasti všech sester správně formulováno charisma Kongregace. Sestrám obou provincií v Československu se snažila posílat všechny informace z dění v Církvi, takže dostávaly papežské encykliky, exhortace, apod. v překladu své řeči mnohem dříve, než se komunistickou cenzurou prověřené a upravené dostaly na stůl tehdejším církevním představeným. Opakovaně posílala sestrám do vlasti knihy vydávané Křesťanskou akademií, i když se velmi často vracely zpět jako nežádoucí literatura.

Sestra Eliška prožila s komunitou v generalátě, s lékaři i dalšími pracovníky kliniky Villa Betania velkou a radostnou událost. 19. prosince 1982 navštívil Svatý otec Jan Pavel II. naši kliniku, promluvil s vedením a pracovníky kliniky, srdečně pozdravil sestru Elišku, ale nejvíce času věnoval, jako vždy při svých návštěvách, nemocným.

ZÁVĚR A SVĚDECTVÍ PLNOSTI ŽIVOTA

Vnitřní život sestry Elišky můžeme tušit a sílu její víry i velikost pokory můžeme vidět ve chvílích, kdy po generální kapitule v roce 1983 odevzdává řízení Kongregace nově zvolené generální představené. Odchází, a jak je psáno v naší Stoleté cestě: „Odešla tiše a pokorně, bez oslav a díků. V srdcích sester zůstala vzorem pravé františkánky a služebnice. Byla milována sestrami celé Kongregace a vážena všemi, kdo ji znali.“

V září 1983 se vrací sestra Eliška zpět do vlasti. Jejím domovem se stal Hoješín, domov, který pomáhala budovat. A protože podle vlastního úsudku měla dost sil, zařadila se do práce. Měla noční služby u nemocných sester, pracovala v zahradě mezi milovanými stromy a keři. Překládala pro sestry vhodné články z cizojazyčných časopisů, opisovala  různé potřebné materiály ke studiu a k formaci sester. Snažila se, aby sestry byly dobře informovány o dění v Církvi a měly všechny publikace o životě v řeholním zasvěcení a jeho prožívání v současné době. Nedovedla odpočívat, její život byl řád, byla to harmonie oběti a služby.

V roce 1988 slavila naše Kongregace sté výročí svého trvání. Přes všechny překážky a obavy se nečekaně podařilo několika českým sestrám odcestovat do Říma, aby se zde mohly účastnit kongregačních oslav v generalátu. Jednou z těchto sester byla i S.M. Eliška OSF. Fotografie zachycuje S.M. Elišku při audienci u Svatého otce Jana Pavla II. v rámci oslav stého jubilea Kongregace. O rok později byla S.M. Eliška delegátkou naší provincie při generální kapitule. Tehdy se setkala se Svatým otcem naposledy.

Postupně přibývalo potíží hlavně pohybových a sestře Elišce zůstala jen malá místnost s kouskem půdního prostoru a malým oknem. Přibývalo bolestí, ubývalo sil, opakovaly se pneumonie. Jasných chvilek zůstávalo málo. Přece však se její krásné oči rozzářily, třeba jen na okamžik, když ji navštívila generální představená s členkami generální správy anebo když ji při šedesátém výročí slibů navštívil Otec biskup Otčenášek.

Pozemský čas sestry Elišky se naplnil dne 4. května 1993. Pohřbena byla 8. května na hřbitově ve Slatiňanech za účasti generální představené S.M. Lucety Macíkové a členek generální rady, které právě končily zasedání generální správy Kongregace a provinciálních představených tentokráte v naší zemi. Na pohřbu byli přítomni i velcí přátelé S.M. Elišky: Otec biskup Otčenášek a pan opat Vít Tajovský OPraem, kteří dlouhá léta nesli statečně kříž pronásledování pro svou věrnost. Mnoho krásných slov bylo o sestře Elišce řečeno v kapli kláštera při zádušní mši svaté i u hrobu na slatiňanském hřbitově. Pohřbu se dále zúčastnilo velké množství kněží, generální í provinciální představené různých kongregací, velký počet sester, přátel a známých. Kondolenční dopisy hovořily v superlativech o té, která v těžké době byla příkladem věrnosti, lásky a statečnosti. Jeden z přátel sestry Elišky psal ve svém dopise: „Sestra Eliška byla zajisté obdařena povoláním k řeholnímu životu. Ale právě proto, že současně znala matematiku, fyziku a jazyky, dosáhla vyváženosti své osoby a mohla více porozumět různým lidem. Toto porozumění, spojené s opravdovou, upřímnou láskou, kterou dnes již skoro nikdo nezná, vyvolalo i u lidí Církvi nepřátelských pocit úžasu a tolerance. Myslím, že sestra Elišky je typ moderní, realistické světice. Prosme ji o přímluvu v nebi a prosme Pána, aby došla v Církvi oficiálního ocenění své lásky, statečnosti a krajní obětavosti.“

Sestry Kongregace, kterou milovala, pro kterou žila, mají její odkaz, její stopy. Kterýsi básník napsal, že je stopa, která hřeje, a stopa, která zebe. Až bude srdce svírat úzkost, bolest a chlad, vstoupí i ony do šlépějí sestry Elišky. Zahřejí, dají radost a odvahu. A především: jsou to stopy věrné následovnice sv. Františka.