„Zajeď na hlubinu!“
Přesto, že jsme ve formaci vychovávané jedním Duchem, v jedné spiritualitě a podle téhož charismatu, přece tím neztrácí nikdo svou jedinečnost – identitu, ale naopak. Vytváří se prostředí a hledají se prostředky a cesty pro rozvoj celé osobnosti každé sestry.
Bůh stvořil každého jako originál, nedělá kopie a nedělá zmetky. Z Boží „dílny“ vychází každý člověk obdarovaný duší, která má v Božích očích cenu života Jeho jediného milovaného Syna, kterého poslal na tento svět, aby svět byl spasen. Každý člověk má tedy cenu „Božího života“. A Ježíš neváhal dát svůj života za nás! A my…?
Volá nás k následování, abychom šly v Jeho stopách, abychom napodobovaly Ježíše bezvýhradnou vydaností do vůle Otce. Máme se Mu podobat především v lásce, která se dává.
Noviciát je časem zamilovaných, protože poznáváme ve volání „hlas miláčka“, který nás přitahuje. Poznáváme, že je to výzva k hlubokému přátelství, ke snoubenecké lásce . A motto: „Zajeď na hlubinu!“
Noviciát trvá 2 roky. V tomto čase se klade důraz především na modlitbu, vyučování, studium, komunitní nažívání a nezanedbává se ani práce, ale je zaměřena jen na potřeby rodinného života. Na první pohled denní řád novicek působí dojmem, že jde o přísně klauzurovaný konvent. Nesmíme však zapomenout, že do rovnováhy života patří i chvíle odpočinku a spánek.
A nebojte se, že se v klášteře nezasmějete! K tomu jsou rekreace. Společně prožívané chvíle v rekreaci jsou časem oddychu, občerstvení a radosti. Patří sem vzájemné sdílení, sport i zpěv, poezie, ruční práce i společenské hry nebo divadlo.
Prvnímu roku říkáme „kanonický“. V našem způsobu života to znamená, že je to rok, který je předepsaný jako povinné minimum přípravy ke složení slibů. Formace probíhá v komunitě, která nemá přímý apoštolát, ale žije klidným životem modlitby a práce. Formační komunita pro noviciátní formaci je celá zaměřena právě k tomu, aby byla vhodným zázemím pro člověka, který „jde s Ježíšem na poušť“.
Znamená to, že novicka „naostro“ uskuteční to, že opustí otce, matku, domy, auto, mobilní telefon, omezí korespondenci,… prostě opustí všechno a rozhodne se každý den zapřít sama sebe, brát svůj kříž a jít za Ježíšem. Možná to zní příliš suše a tvrdě, ale Boží království přece nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti. Pán nezůstává nic dlužen.
Je to evangelní výzva – františkánský způsob života. Sv. František byl člověk plný Boha: radostný, nositel pokoje, a i my chceme v tomto duchu jít za Ježíšem.
Noviciát je čas milosti. Pán zahrnuje své miláčky dary a svou pozorností. Je to čas velkého ztišení, čas v ústraní, čas setkávání, rozhovorů, čas na hlubině a čas naslouchání. Pán k duši promlouvá v tichu. Člověk se také novým způsobem setká sám se sebou, protože ve světě taková možnost není.
Ovšem chce to spolupráci, vycházet ze sebe, „dávat se na štít“, stát se zranitelným, přijímat svou slabost, vytrvale vstávat z pádů a začínat stále znovu, zápasit s pokušeními, obhajovat svou lásku, cvičit se v trpělivosti sama se sebou…
Vyučování je 5x týdně. Náplní domácího studia (je-li možno, tedy i vhodných přednášek či seminářů) je: Písmo svaté, teorie modlitby – různé formy a metody, teologie, františkánská spiritualita, charisma Kongregace, dějiny Církve, řádu a společenství, Lectio divina, výchova ve fraternitě, životy svatých a velkých osobností řádu, studium Řehole, Konstitucí a evangelních rad čistoty, chudoby a poslušnosti a další.
Nelze zapomenout, že novicka není pouze duchová bytost, ale zůstává člověkem – ženou a chce a má se stát sestrou, a proto se pokračuje v křesťanské psychologii, kde je program zaměřen na sebepoznání a sebepřijetí, afektivitu, sexualitu, ženství, duchovní mateřství, komunikaci, zvládání konfliktů.
Je nutné spolupracovat s Boží milostí na rozvoji celé osobnosti, celého člověka. Přestože je vyučování tak často, schází se magistra s novickou pravidelně 2x měsíčně k tzv. osobním rozhovorům, k duchovnímu a formačnímu.
První rok je velmi intenzivní. Novicka pracuje fyzicky 4-5 hodin denně. Pomáhá v kuchyni nebo na zahradě, v úklidu, v prádelně či u ležících a nemocných starších sester.
V druhém roce noviciátu již „vyrazí do světa“. Říkáme, že jde na APOŠTOLSKOU ZKUŠENOST. Jsou na ni vyhrazeny 4 měsíce a znamená to, že vždy na měsíc jde do některé jiné komunity, kde je konkrétně zapojena do apoštolské služby, která je charakteristická pro tu komunitu. Např.: Může pracovat se sestrami u mentálně postižených dětí nebo v křesťanském domově mládeže nebo v duchovním centru nebo ve škole nebo ve videocentru nebo v centru pro drogově závislé… Není ovšem vždy nutností zapojit se do služeb, ve kterých sestry již slouží, ale lze jít i na měsíc „do terénu“, třeba pomoci při likvidaci následků záplav nebo evangelizovat národnostní menšiny, apod. Poslední měsíc noviciátu je přípravou na složení slibů.
Nutné je, aby novicka měla předpoklady k převzetí osobní zodpovědnosti za svůj duchovní růst, touhu žít pro Pána Ježíše a zájem a schopnosti pro službu podle charismatu řeholní rodiny.
Přitom je stále na zřeteli jedinečnost každé osobnosti a počítá se s tím, že někdo se do všeho bezhlavě vrhá a jiný příliš nad vším mudruje. A tak je třeba někoho přibrzdit, aby si překotností nepřivodil zbytečný úraz, a pomalejšího postrčit, aby se zvedl z místa.
