Školské sestry sv. Františka Česká provincie

 
 
 

  

 

Svatý František z Assisi

   

   

Svatý František z Assisi je především znám pro svou lásku k Božímu stvoření. Připomeňme si, co nám o tom říká např. první Františkův životopisec Tomáš Celano: „Síla lásky z něho udělala bratra všech tvorů. Proto se nelze divit, že ho Kristova láska učinila ještě víc bratrem těch, do jejichž duše vtiskl Stvořitel svůj obraz.“

František se narodil v umbrijském městě Assisi v r. 1181 nebo 1182 Petru Bernardonovi, bohatému obchodníku s látkami, a jeho ženě Pice, která byla francouzského původu. Otec svého syna nazýval Francesco (Francouzek), přestože byl původně pokřtěn jménem Jan. Mladý František si užíval života plnými doušky. Stal se vůdcem assiské zlaté mládeže. Bojoval ve válce mezi Assisi a Perugií, což vlastně byla válka mezi měšťany a šlechtici, za které se postavila Perugie. Zúčastnil se tak i bitvy u Collestrady, kde byli assiští měšťané poraženi a František byl spolu s ostatními uvězněn. Když byl propuštěn a vrátil se do Assisi, léčil se z nemoci, která ho ve vězení postihla. Nyní začal více uvažovat o smyslu života.

Roku 1204 zamířil do Puglie, aby se přidal k vojsku Gualtiera Briegnne, protože toužil po tom, aby byl za nějaký statečný čin pasován na rytíře. Cestou měl však vizi, ve které byl upozorněn na pomíjivost všeho, oč se doposud snažil. Vrací se do Assisi a v častých modlitbách prosí Pána, aby mu ukázal, jak má naplnit jeho vůli. Zásadní obrat nastal tehdy, když přemohl sám sebe a začal sloužit malomocným, mezi které „ho sám Pán zavedl“. Na tuto chvíli vzpomínal ještě i na sklonku svého života.
Jednou, když se modlil před obrazem Ukřižovaného v napolo rozbořeném kostelíku sv. Damiana, slyšel Kristův hlas: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“ František okamžitě započal s opravou. Následně došlo ke konfliktu s Františkovým otcem, který nemohl pochopit jednání svého syna. František se zcela zřekl svého majetku, vyžebrával si na živobytí a věnoval se obnově chátrajících kostelů i církevního života v okolí Assisi.

24. února 1208, na svátek sv. Matěje, právě když dokončil opravu kostelíka Panny Marie Andělské (na místě zvaném Porciunkula), slyšel číst evangelium o rozeslání učedníků. Od té chvíle začal žít životem chudého putujícího kazatele a hlásat zvěst smíření, pokoje a dobra. Vzápětí mu Pán poslal první bratry a František poznal, že nemá žít sám, ale ve společenství.
Když bylo bratří dvanáct, putoval František spolu s nimi do Říma, aby požádal papeže o schválení své první řehole. Byla to stručná pravidla společenství, složena převážně z evangelních citátů. Papež Inocenc III. mu jeho řeholi ústně schválil (1209).

Roku 1212 se k evangelnímu způsobu života svatého Františka připojila také sv. Klára z Assisi, která pocházela ze šlechtické rodiny Favaronů. Po několika dnech ji následovaly další dívky a vzniklo tak sesterské společenství Chudých paní, které tvoří tak zvaný Druhý františkánský řád - klarisky. V této době se zrodilo též bratrstvo Kajícníků z Assisi, tvořené lidmi žijícími jak ve stavu svobodném, tak i v manželském. Uskutečňovali Františkův ideál, aniž by opustili běžný způsob života. Tak vznikl Třetí řád, dnes nazývaný Sekulární františkánský řád.

František toužil šířit poselství Kristova pokoje a dobra po celém světě. Roku 1212 se pokusil odcestovat do Sýrie, kde stáli proti sobě křesťané a Saracéni ve zbrani. Vítr však zahnal loď do Dalmácie. Při druhém pokusu (1213-1214) František směřoval do Maroka, ale tentokrát mu v tom zabránila nemoc, která ho postihla ještě před tím, než se stačil ve Španělsku nalodit.

Roku 1215 se konal IV. lateránský koncil, který zakázal zakládat nové řády. Každá nově vzniklá instituce zasvěceného života měla převzít řeholi a organizaci některého schváleného řádu. Pokud šlo o Menší bratry, prohlásil papež Inocenc III., že jejich způsob života potvrdil Apoštolský Stolec již před tímto koncilem. Později, když se řád stále více rozrůstal, bylo třeba doplnit původní stručná pravidla a uvést je v soulad s novými církevními předpisy. Definitivní znění Františkovy řehole pro Menší bratry bylo schváleno 29. listopadu 1223.

Roku 1219 se František spolu s dalšími bratry vydal znovu na cestu do Orientu. Při obléhání Damietty křižáky se mu podařilo proniknout pokojnou cestou přes bojovou linii až k egyptskému sultánovi a získat si jeho náklonnost. Jedním z plodů této cesty byla možnost trvalého usídlení Menších bratří ve Svaté zemi.

Nejvýraznějším rysem Františkovy spirituality byla láska ke Kristu a hluboké prožívání všeho, co bylo spojeno s tajemstvím jeho vtělení a lidství. 25. prosince 1223 slavil v Grecciu slavnost narození Páně na způsob „živých jesliček“. V přírodní jeskyni, upravené podle vyprávění evangelia jako betlémská stáj, byla sloužena mše svatá. Lidé tak mohli na vlastní oči vidět, prožít a hlouběji pochopit lásku a pokoru Božího Syna v tajemství jeho vtělení.

Veliká byla také Františkova úcta k Eucharistii, neboť v ní viděl Krista přítomného na tomto světě stejně, jako když pobýval se svými apoštoly. Zvláště ho však přitahovalo tajemství kříže. Toužil milovat i trpět jako Ježíš, když za nás umíral na kříži. V tom mu Pán vyhověl zázračným způsobem – 14. září 1224, když František dlel na modlitbách na hoře zvané La Verna. Zjevil se mu v podobě ukřižovaného serafa a František obdržel stigmata – rány Kristovy, které mu zůstaly vtištěny až do smrti.

V posledních letech svého života byl téměř slepý a velmi vážně nemocný. Probouzel však i nadále ve svých bratrech a v ostatních lidech lásku k Bohu a ochotu k vzájemnému smíření (viz Píseň bratra Slunce).
Zemřel v blízkosti kostelíka Panny Marie Andělské večer 3. října 1226. Papež Řehoř IX. jej prohlásil za svatého již 16. července 1228.
V r. 1939 byl prohlášen patronem Itálie a v r. 1980 ho papež Jan Pavel II. ustanovil za patrona ekologie.

 

S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

 

 

PÍSEŇ BRATRA SLUNCE

(sv. František z Assisi ji složil v období mezi r. 1224-1225)


Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Buď pochválen, můj Pane,
spolu se vším svým stvořením,
především s panem bratrem Sluncem,
jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.
A on je krásný a září velikým jasem;
tvým, Nejvyšší, je obrazem.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy,
na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,
za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí,
jímž dáváš svým tvorům obživu.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu,
která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň,
kterým osvětluješ noc,
a on je krásný, veselý, silný a mocný.
Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi,
která nás živí a stará se o nás
a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.
Buď pochválen, můj Pane, za ty,
kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.
Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,
neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána a dobrořečte mu,
děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.